Jsem ve věku, kdy všichni mí vrstevníci hrají nějakou hru, třeba i pár hodin denně. Já mám smůlu, žádná mě nebaví. Nechci běhat s nějakou zbraní a střílet do protivníků, ať už multiplayer nebo singleplayer. Nepotřebuju mít co nejlépe vykreslené textury pomocí tří grafik, na kterých bych si po hodinové pařbě mohl smažit řízky. Potřebuju něco, co mě k té hře připoutá a nedá mi spát.
Nikdy jsem neseděl 5 hodin u Counter-Strike, Need for Speed nebo Warcraftu, protože mě to nebavilo. Pro mě nudné a stále stejné. Jsou to pro mě sračky, které nestojí ani za ukradnutí na warezfóru.
Jednou mě však jedna hra do temného hardcore gamer světa dostala. Mafia, hra, o které se nebojím říct, že to je nejlepší hra, která kdy přišla na svět. Warcrafťáci, Haloáci, Grandthefťáci, ubijtě mě klackem, ale toto nezměníte. Pamatuju si, že to byla opravdu revoluční hra. Velkou mapu a krásné textury by mohlo udělat kdejaké programátorské a grafické studio, ale napsat tak dokonalý scénář, promyslet charaktery osob, zasadit vše do duchu mafiánské rodiny dvacátých let, to umí už jen málokdo.
Během pár minut hraní jsem se přímo zamiloval do počítačové hry. Tak skvělé dialogy s ještě lepším dabingem jsem jakživ neslyšel. Vše navíc podtrhovala naprosto skvělá hudba, která ve mně vždy navodila pocit strachu, napětí. Nejvíc jsem se těšil na to, až dojedu z mise zpět do Salieriho baru a podívám se na další skvělé video. Po dvou dnech hraní jsem si vážně myslel, že jsem Tom Angelo, člen velké rodiny. Nemyslel jsem na nic jiného než na to, co mě čeká v další misi. Byl jsem přece jen obyčejným řidičem taxíku z ulice, který se najednou stal velkým mafiánem.
